Zelená
Učitelky : Radoslava Kocmanová
Zuzana Palátová
Provoz třídy: 7:00 - 16:00
Ve třídě je zapsáno 14 dětí.
DISTANČNÍ VÝUKA:
- Předání pracovních sešitů: zrakové, sluchové vnímání, předmatematické představy,grafomotorika, rozumová výchova.
- Vkládání nabídky činností na webové stránky školy. Týdenní plán činností bude vkládán každé pondělí.
- Individuální doporučení k procvičování, dle schopností každého dítěte, bude probíhat prostřednictvím Messengeru.
- Budou zapůjčeny didaktické pomůcky proti podpisu, s ohledem na to, co je potřeba procvičit s každým dítětem individuálně.
Zpětná vazba bude zajištěna po návratu do MŠ, vrácením pracovních sešitů. Pokud bude potřeba, rodiče mají možnost individuálních konzultací prostřednictvím Messengeru
Všem nám přeji hodně zdraví, budu se těšit na brzký návrat. Užijte si to s dětmi.
TÝDEN: 6.4. - 10.4
Zdravím vás všechny po Velikonocích, doufám, že jste si je všichni v rámci možností užili.
Věřím, že už se to blíží, jupí, a brzy se sejdeme.
Takže tento týden necháme volnější, dodělávejte si to, co uznáte za potřebné.
A nezapomeňte si každý den zazpívat, zatančit si, zasportovat, pomazlit se a hodně se smát.
Pěkný týden, těším se.
TÝDEN: 29. 3. - 2. 4. 2021
TÉMA: JAK ŠLO VEJCE NA VANDR
Blíží se nám velikonoce, přeji vám všem klidné svátky s rodinou, kluci nezapomeňte vymrskat maminky, babičky, ale pozor, myslete na to, že to nesmí bolet.
Abychom ale jen nelenošili, připravila jsem vám pohádku o vajíčku, se kterou si budeme tak trochu hrát.
Jak šlo vejce na vandr
Jedenkrát, už je to moc roků, asi tolik, co máš na ruce prstů a na hlavě vlásků,
usmyslilo si jedno vejce, že půjde na vandr.
„Co tady budu pořád sedět ve tmě,“ řeklo si a hup z kukaně na dvorek. Proklouzlo mezi
tyčkami v plotě a rovnou na pěšinu, která vedla do světa. Vesele se po ní kulilo, kolébalo
se ze strany na stranu.
Najednou se po louce vedle cesty s velikým kejháním přihnala husa.
„Kam jdeš, vajíčko?“
„Nechce se mi sedět v kukani,“ řeklo vajíčko. „A kam se ženeš ty?“
„Hospodyně si usmyslila, že mě strčí do krmníku! Ale to by mě musela nejdřív
chytit!“ zakejhala husa. „Já s tebou půjdu do světa, vajíčko!“
„Tak pojď!“
A šly. Ráz a dva, ráz a dva, napřed vajíčko, potom husa.
„Haf, haf, kam tou cestou, kamarádi?“ zaštěkal na ně ze dvora pes Alík.
„Doma se nám nelíbí,“ povědělo vejce.
„Jdeme do světa hledat štěstí,“ zaštěbetala husa.
„To já půjdu s vámi,“ rozhodl se pes. „Vám se doma nelíbí a mě se má líbit, když
mě co chvíli bijí?“
Přeskočil zídku – byli tři. Ráz-dva, ráz-dva, ráz-dva, vykračovali si do světa.
„Mňau, mňau, vemte mě s sebou, přátelé,“ zamňoukalo našim vandrovníčkům
někde nad hlavou. Všichni se podívali vzhůru. V koruně hrušně uviděli kocoura, svítil na
ně očima.
„Jen pojď, bude nám veseleji,“ řekli mu.
Kocour seskočil ze stromu a byli čtyři. Ráz-dva, ráz-dva, levá-pravá, levá-pravá.
„Méé, me-e-é, poutníčci, kam jdete?“ zamečela koza, která se pásla na stráni.
„Do světa hledat štěstí,“ povědělo vajíčko za všechna zvířátka. „Pojď s námi!“
„Půjdu ráda, je mi tu samotné smutno,“ zamečela rohatá koza.
A cupy-dupy, už si to ťapala za kocourem. A bylo jich pět. Levá-pravá, ráz a dva,
ráz-dva, ráz a dva…
V tom se z roští vykutálelo na pěšinu bodlinaté klubíčko. Co je to? Vandrovníčci
sklonili hlavy a zkoumali tu zvláštní hračku zblízka.
„Já jsem ježek,“ zapištělo to. „Prosím, vezměte mě taky s sebou!“
„Proč bychom tě s sebou nevzali? Jen pojď s námi!“ řekla zvířátka.
A bylo jich šest.
Levá-pravá, levá-pravá, rázovali pěkně jeden za druhým, až přišli k potoku. Bydlel
tam pod kamenem rak a ten se taky přidal k ostatním. A tak jich bylo dohromady sedm.
První se kutálelo vajíčko, za vajíčkem se kolébala husa, za husou poskakoval Alík, za
Alíkem vykračoval kocour, za kocourem ťapala koza, za kozou se šinul ježek a poslední
klopýtal rak.
Celý den vesele mašírovali cesta necesta, až se octli v černém lese. To už byl
večer a mezi větvemi vysokánských stromů vyskakovaly hvězdy. Co teď?
Tma jako v pytli a všude plno divných zvuků. Tam se ozvalo liščí zaštěkání a tam
zase zahoukání sovy. Někde něco prasklo, zapískalo, zašeptalo, jakoby se had prosmýkl
kapradím.
Tady našim zvířátkům do smíchu nebylo. Tiskla se k sobě, srdíčka jim tloukla až
v krku, šinula se jen krůček za krůčkem, stále pomaleji, až se nakonec všichni bezradně
zastavili.
„Kams nás to zavedlo, vajíčko? Co si počneme? Co když přijde vlk?“ ptala se
ustrašená zvířátka.
Ale vejce neztratilo hlavu.
„Kocoure, ty umíš šplhat po stromech - vylez tady na tu borovici a rozhlédni se,
kde uvidíš nějaké světlo,“ poroučelo. „Na tu stranu se dáme.“
Kocour vylezl až na vršíček borovice. Rozhlížel se, rozhlížel – a najednou radostně
zamňoukal: „Mňau! Jsme zachráněni! Vidím světýlko!“
Tím směrem, co viděl světýlko, hodil borovou šišku. Slezl ze stromu a průvod
zvířátek vykročil za šiškou. Ale byla taková tma, že by se vandrovníčci daleko nedostali,
kdyby je nevedlo vajíčko. Byla to chytrá hlava, jen co je pravda!
„Kozičko, ty jsi z nás nejvyšší, posaď si kocoura mezi rohy, ať nám posvítí na
cestu!“
Koza vzala kocoura mezi rohy, kocour svítil očima jak lucernami, a hned to šlo líp.
Netrvalo dlouho a před zvířátky se otevřela mýtina. Uprostřed mýtiny stála pěkná
chaloupka a vesele svítila všemi okénky. Zvířátka jimi nahlédla. Spatřila dvanáct
loupežníků sedět kolem dubového stolu. Mastili karty, až stůl praštěl, a nadávali jedna
hrůza. Každý loupežník měl u ruky korbel piva a hromádku zlaťáků, která se zvětšovala
nebo zmenšovala podle toho, jak který vyhrával nebo prohrával. Zvířátka se na sebe
podívala. Co teď?
„Třeba ti loupežníci nejsou hrozní, jak vypadají, a nechají nás tu do rána přespat,
aby nás vlk nesežral,“ povídá vajíčko. A opatrně, aby se nerozkřáplo, zaťukalo na dveře.
Ale kdepak loupežníci! Byli zabráni do své hlučné hry, že nic neslyšeli. Po vajíčku
zaklepala husa, po huse pes, pak rohatá koza a kocour, pak ježek a nakonec rak. Ale
zase marně. Dveře byly zastrčené na petlici!
„Mám nápad,“ řeklo vajíčko. „Huso, vyleť na střechu, vlez do chaloupky komínem
a pak nám odstrč petlici!“
Střecha chaloupky byla nízká, a tak se husa snadno doplácala ke komínu a tam
šup do černé díry, projela jí jako kominická štětka. Zvířátka zatím nakukovala do oken,
co se bude dít. Nečekala dlouho. Ve světnici se rozletěla dvířka od kamen a vyvalil se
z nich, rovnou mezi loupežníky, velikánský oblak sazí. Ti najednou vypadali! A jako když
do nich střelí, vyletěli ze stoliček, i stůl při tom převrátili, takže se všechno, co na něm
bylo, korbele i peníze, rozsypalo po podlaze. Každý z těch umouněných chlapíků si
najednou myslel, že se octl mezi čerty. A to ještě nestačilo. Za oblakem sazí se z kamen
vyhrnulo cosi křídlatého a strašně černého s velkým kejháním doprostřed světnice.
Nepřeju vám vidět, jak to vypadá, když takoví vousatí rabijáci, rošťáci a karbaníci
zničehonic ztratí hlavu. Zakopávali o sebe, váleli se jeden přes druhého, tloukli se, ječeli,
až se domeček otřásal v základech. Konečně se huse podařilo odstrčit petlici a všichni se
horempádem vyhrnuli ven. Kdyby se zvířátka dala, snad by je ti docela splašení
loupežníci nadobro ušlapali.
Jenže zvířátka si věděla rady: koza nabírala jednoho darebu za druhým na rohy a
házela je za sebe. Tam stál ježek, a tak se každému zdálo, že je čert nejdřív napíchl na
vidle a potom hodil do hřebíků. Kocour se statečně oháněl drápky, jak sekal, tak sekal,
z chlapíků lítaly cucky.
Ani psík se nenechal zahanbit, leckterá loupežnická nohavice mu zůstala v zubech.
A nakonec tam byl ještě rak a ten pracoval klepety jako nůžkami. Chudák, kdo se mu
dostal na dosah!
A vajíčko? To nemá ani zuby, ani drápky, tak jen sedělo na větvi a povzbuzovalo
kamarády pokřikem.
„To se snad samo peklo otevřelo,“ mysleli si loupežníci. A jak se kterému podařilo
vyklouznout ze spárů bojovných zvířátek, vzal nohy na ramena a jen se za ním zaprášilo.
Loupežníci se rozběhli po lese a bůhvíkde se až zastavili. Jisté je, že od těch dob o
nich už nikdo neslyšel. Snad se v tom hlubokém lese poztráceli a dodnes tam někde
bloudí každý sám, dodnes si tam někde foukají na modřiny. Ale spíš se zdá, že se dali na
dobrou cestu a stali se z nich dřevorubci.
A jak bylo s našimi vandrovníčky? Dobře s nimi bylo. Nastěhovali se do opuštěné
chalupy a hospodařili tam spolu.
Vajíčko se kulilo kolem plotny, husa se starala o vodu, pes hlídal a chodil pro dříví,
kocourek dbal o pořádek, koza obstarávala mléko, ježek se vrtal v zahrádce, pěstoval
jabloně, rak stříhal, šil, zašíval. Bylo jim tam spolu veselo, a že jeden druhému pomáhali,
měli všechno, co taková chasa potřebuje.
A na dveřích tam měli viset zvonec a naší pohádky je konec.
- četba pohádky Jak šlo vejce na vandr
- naslouchání, sledování děje
- rozhovor o tom, co jsme právě slyšeli
- převyprávění pohádky
- procvičujeme pojmy první, poslední, uprostřed; pamatujeme si, jak šla zvířátka za sebou, počítání po jedné
- namalujeme si pohádku
- řeřichové hlavy - polovinu vaječné skořápky naplníme hlínou a semínky řeřichy, za pár dní se nám hlavičky zazelenají. Děti mají za úkol denně pozorovat rostlinky a pečovat o ně
- Papírové vajíčko rozstříháme na dvě až pět částí , které mají děti za úkol složit.
Pohybové cvičení
Vystřihování geometrických tvarů,
lepení obrázku školy na papír,
dokreslení obrázku. Při kreslení tvarů
procvičit jejich názvy.
Grafomotorika: jeden pracovní list jednotažka, druhý pracovní list grafomotorické
cvičení. Individuálně každý pokračuje ve svém pracovním sešitě.
PŘEJI PŘÍJEMNÉ CHVÍLE STRÁVENÉ PŘI HŘE NA ŠKOLU
Obrázek vaší školky mi můžete poslat do Messengru.